Eliška Zhořelecká (1390 Hořovice - 1451 Treví­r)

Eliška Zhořelecká byla jedinou dcerou vévody Jana Zhořeleckého, syna Karla IV., a švédské princezny Kateřiny Meklenburské a v letech 1411 až 1443 vládnoucí lucemburskou vévodkyní. Byla poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků. Lucemburské vévodství Elišce odkázal roku 1411 její strýc Zikmund Lucemburský, protože je nebyl schopný vyplatit. Dne 16. července 1409 se v Bruselu Eliška vdala za Antonína Brabantského, který ji až do své smrti v bitvě u Azincourtu roku 1415 ochraňoval před lucemburskou šlechtou. Měli spolu dvě děti: Viléma (2. června 1410 – 10. července 1410) a dceru neznámého jména narozenou roku 1412. V roce 1416 se objevily plány, že se s Eliškou ožení Vladislav II. Jagello. Vladislav se na tento svazek nedíval nadšeně a Eliška svou odpověď formulovala tak, že se jí “nechce do další svatby”. Eliščiným druhým manželem se roku 1418 stal Jan III. Bavorský. Toto manželství zůstalo bezdětné a Jan zemřel roku 1425. Po jeho smrti se dvojnásobná vdova ocitla v těžkých dluzích. Roku 1441 uzavřela dohodu s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým, která mu umožňovala okamžitě převzít administrativu Lucemburska a zdědit po její smrti vévodství. Filip souhlasil, ale o dva roky později nařídil na její území noční útok a převzal území hned. Eliška byla ze země vypovězena. Zesnula v létě 1451 a k poslednímu odpočinku byla uložena ve františkánském kostele sv. Trojice v Trevíru. Na místě stojí dnes jezuitský kostel, kde je k vidění Eliščin epitaf, považovaný za dílo Nicolause Gerhaerta.

Josef Paul Labor (1842 Hořovice - 1924 Ví­deň)

Josef Paul Labor byl český klavírista, varhaník, hudební skladatel a pedagog. Pocházel z hudební rodiny. Otec byl nadšeným amatérským muzikantem a jeho domácnost byla centrem hudebního dění Hořovic a okolí. Do této společnosti patřil i slavný český houslista Josef Slavík. Ve třech letech následkem neštovic oslepl. Rodina se odstěhovala do Vídně a chlapec tam navštěvoval c. k. Slepecký výchovný ústav Matthiase Schlechtera. Kromě toho studoval hru na klavír a kompozici na Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde (Konzervatoř společnosti přátel hudby). V roce 1863 poprvé veřejně vystoupil jako klavírista i jako skladatel. V letech 1863–1866 absolvoval sérii velmi úspěšných koncertů v hlavních evropských městech. Na svých cestách se spřátelil s hannoverským králem Jiřím V. Hannoverským, který byl rovněž slepý. Jmenoval ho Královským komorním klavíristou a svěřil mu výuku své dcery. V roce 1866 se Labor usadil ve Vídni. Stal se učitelem hudby a sám studoval hru na varhany, v níž zanedlouho dosáhl rovněž vynikajících výsledků. V roce 1904 obdržel titul Císařský a královský dvorní varhaník a jeho varhanní skladby dodnes patří mezi nejhranější. V roce 1891 se stal členem nově založené Společnosti pro podporu německé vědy, literatury a umění v Čechách. Účastnil se redakce edic Deutsche Tonkunst in Österreich a spolupracoval i na vydávání skladeb rakouských císařů Ferdinanda II., Leopolda I. a Josefa I. (tzv. Kaiserwerke). Labor měl hluboký zájem o starou hudbu. Mimo jiné vypracoval generální bas k houslovým sonátám Heinricha Ignáce Bibera a k opeře Pomo d’oro Antonia Cesti. Slavil i velké úspěchy jako hudební pedagog. Byl učitelem mnoha významných osobností jako např. Almy Mahlerové, Paula Wittgensteina, či Arnolda Schoenberga. Alma Mahlerová ve svých denících zaznamenala mnoho důležitých informací o svém oblíbeném učiteli. Vyvinul notové písmo pro slepce, jeho rozšíření se však nedočkal.

Josef Anýž (1852 Hořovice - 1912 Praha)

Josef Anýž byl český politik, novinář a pedagog. Byl nejstarším z deseti dětí hořovického obchodníka s dřívím Josef Anýže (* 1824). Jeho rodný dům č. p. 16 stával v Hořovicích v Pražské ulici vedle domu „U modré boty“, přímo v ose dnešní Jiráskovy ulice. Obecnou školu navštěvoval Anýž ve Velké Vísce, protože v té době Hořovice ještě vlastní školu neměly. Na radu učitelů ho rodiče dali na vyšší reálnou školu v Praze, poté absolvoval pražskou polytechniku. Již za studentských let se zapojil do vznikajícího národního života a byl činný v mnoha spolcích. Zpočátku působil jako učitel Vocelova pražského ústavu a Ženského výrobního spolku. Po soukromých studiích byl jmenován suplujícím profesorem na Karlo-Ferdinandově c. k. univerzitě a suplujícím profesorem české vyšší reálky v Praze, kde sám studoval. Vyučoval tam matematiku a deskriptivu. V roce 1878 se rozloučil s povoláním učitele a nastoupil redakce politického časopisu Občan v Brně a v roce 1879 přešel do pražské redakce Šimáčkova Posla z Prahy a odtud později do Českých novin. Od roku 1882 už byl členem redakce Národních listů a po smrti Josefa Baráka se v listopadu 1883 s stal šéfredaktorem tohoto tehdy největšího a nejvlivnějšího deníku. Byl jím až do své smrti, tj. celých 29 let. Anýžův plat činil na vrcholu jeho kariéry podle dochované smlouvy z roku 1910 ročně 6240 korun plus nemocenské a sociální pojištění. Byl členem Národní strany svobodomyslné – mladočechů a byl znám svým protirakouským smýšlením. Jako šéfredaktor periodika ve své době utvářejícího veřejné mínění byl, i s ohledem na jeho poslanecký post, respektovanou osobou, v souvislosti s uveřejňovanými články však čelil i žalobám. V některých případech sám požádal o zbavení poslanecké imunity. Anýž byl zastáncem ideje panslavismu, na Slovenské výstavě v Hodoníně v roce 1905 pronesl toto „(...) jsme jediný národ českoslovanský. Naší chybou a slabostí bylo, že nás dovedli Němci rozdělit a nad námi panovat. Víme, že v této říši jsou vlády, které četným národům říše berou nejdražší kulturní statek: jejich národní jazyk. Tím ztěžuje se jejich pokrok i ve všem ostatním. Na to, co Maďaři páší na Slovácích, dívá se celá Evropa s klidem.“ S mnoha dalšími osobnostmi vystoupil 1. března 1908 na velkolepém pohřbu básníka Svatopluka Čecha. Byl také jedním ze svolavatelů tzv. reskriptové schůze v Praze v roce 1893, jejíž potlačení vyústilo 13. září toho roku k uvalení výjimečného stavu na Prahu a okolí. Ten trval až do roku 1895, v tomto období byly Národní listy téměř obden konfiskovány a hrozilo jim zastavení. Anýž se svým právním zástupcem Janem Podlipným však noviny proti státním návladním vždy úspěšně bránil.

Jaroslav Panuška (1872 Hořovice - 1958 Kochšnov)

Jaroslav Panuška byl český akademický malíř - krajinář, knižní ilustrátor a jeden z nejznámějších žáků prof. Julia Mařáka. Narodil se 3. března 1872 v Hořovicích. Jeho otec Ing. František Panuška byl geometr. Když bylo Jaroslavovi osm let, pustil se do prvního akvarelu a v deseti letech tajně odjel malovat na Karlštejn. Po absolvování obecné školy studoval Panuška na nižším gymnasiu v Praze na Smíchově, kam se přestěhovali z Hořovic. V roce 1889 byl přijat na Malířskou akademii v Praze, kde s několikerým přerušením studoval nejprve u prof. Maxmiliána Pirnera a poté u krajináře prof. Julia Mařáka v letech 1891 až 1898 s ročním přerušením z důvodu vojenské služby. V roce 1898 se oženil s Marií Sukovou, ze svazku vzešly čtyři děti, synové Jaroslav, Vladislav, Jiří a dcera Jarmila. Po absolvování akademie maluje na mnoha místech v Čechách, mj. v Pojizeří, na Sedlčansku, Berounsku, Příbramsku a v jižních Čechách, několikrát navštívil i Balkán. Roku 1906 posílá do Londýna na výstavu obraz Pohled na Jindřichův Hradec. V roce 1910 souborně vystavuje v Mladé Boleslavi (105 děl) a následně v Městském průmyslovém muzeu v Hradci Králové (102 obrazy). Vedle malby se věnoval i knižní ilustraci s fantaskními, strašidelnými a pohádkovými motivy (J. Panuška a V. Říha, Letní noc, z r. 1905). Zajímaly ho i staré hrady a hradiště a maloval výjevy z pravěku. Celoživotně se zajímal o archeologii, kde spolupracoval s Josefem Ladislavem Píčem. Výtvarně jej ovlivnila výstava Nikolaje Konstantinoviče Rericha konaná v r. 1906 v Praze. V okolí Lipnice nad Sázavou maloval již v roce 1908 a tam také roku 1921 přivedl spisovatele Jaroslava Haška. K jeho přátelům patřil i spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj a malíř Josef Lada. Roku 1923 zakoupil Panuška pozemek v Kochánově u Světlé nad Sázavou a začal na něm stavět jednopatrový srub s ateliérem. V roce 1926 vystavuje v Rubešově galerii v Praze svůj monumentální obraz Vítězství husitů nad křižáky na Běhání. V tomtéž roce se v Kochánově usadil s rodinou natrvalo a maloval především hrad Lipnici, vrch Melechov a motivy z okolí. Nejraději prý ztvárňoval prastarý dub rostoucí přímo před jeho srubem, který dnes nese jeho jméno. V roce 1932 vystavuje 103 prací společně s Františkem Kavánem a Otou Bubeníčkem v Obecním domě v Praze a následně v roce 1933 vystavuje 111 prací v Hradci Králové.

Karel Sezima (1876 Hořovice - 1949 Praha)

Karel Sezima, vl. jménem Karel Kolář byl úředník, český spisovatel a literární kritik. Pocházel z učitelské rodiny v Hořovicích.Vystudoval gymnasium v Příbrami (1887-1895) a práva v Innsbrucku (1895-1897) a v Praze (1897-1899). V roce 1901 vstoupil do státní konceptní služby finanční v Nové Pace a krátce poté se stal vrchním finančním radou v Praze. Od devadesátých let přispíval beletrií i kritikami do Nivy, Literárních listů, Samostatnosti (1911-1914), Národního obzoru, Rozhledů, Pokrokové revue, Literárních novin (1938-1941) a hlavně do Lumíra, v němž vedl stálou kritickou kroniku o české próze. Napsal celou řadu knih a studií, některé z nich se týkaly jeho rodného kraje Brd. Je zařazován mezi impresionisty z okruhu České moderny. Používal řadu pseudonymů: J.Zvonař, K.Budil a pro noviny řady zkratek. Zatímco knihy velice brzy zastaraly, jeho kritická tvorba je ceněna i dnes. Kritické studie knižně: Podobizny a reliefy(1919) Krystaly a prusvity(1920) Masky a modely(1930) Olymp kraje(1934) Mlází(1936) Výbor z krásné prózy československé(1932)

Zdeněk Gintl (1878 Hořovice - 1936 Praha)

Zdeněk Gintl byl český knihovník, překladatel a spisovatel. Publikoval též pod pseudonymy Justus a Zdeněk Grygar. Pocházel ze staré patricijské rodiny. Jeho otec Otto Gintl (11. 9. 1838 Praha, † 15. 1. 1921 Praha) byl advokát, amatérský botanik, staročeský politik, spoluzakladatel Českého klubu přírodovědeckého, 1878–80 zemský poslanec, podnikatel. 1891 se rodina přestěhovala na Královské Vinohrady (Praha). Zdeněk Gintl maturoval v roce 1897 na reálce v Ječné ulici, studia na české technice nedokončil, v roce 1905 nastoupil jako úředník na asanační referát pražského magistrátu. Od roku 1921 pracoval v Pražské městské knihovně a v podmínkách samostatného státu se zasloužil o budování jejích knižních fondů. Stal se významným bibliografem a po absolvování Státní knihovnické školy od roku 1923 se stal prvním přednostou literárního oddělení. Cestoval po evropských zemích, sbíral a katalogizoval bibliofilské tisky. Patřil rovněž k vynikajícím hráčům na violoncello a předním představitelům pražských zednářských lóží 28. říjen a Bolzano. Politicky se angažoval v národně demokratické straně, v níž podporoval hradní křídlo kancléře P. Šámala. Byl zakládajícím členem Knihovědné společnosti a Společnosti F. M. Dostojevského. S manželkou Marií si dal v roce 1929 postavit funkcionalistickou vilu v Šárecké ulici v pražských Dejvicích. V literární práci Gintl čerpal inspiraci zejména z francouzských racionalistických a osvícenských zdrojů, byl ovlivněn galským humorem a zaměřen silně antiklerikálně. Jeho překlady francouzských, německých a anglických her (většinou pro Městské divadlo na Královských Vinohradech) se vyznačovaly živým dialogem a jazykovou vynalézavostí, např. některé hry Molièra a P. Corneilleho, Komedie na faře H. Lautensacka, Marie Stuartovna F. Schillera, díla alžbětinských dramatiků či Veliká Kateřina G. B. Shawa. Velkého ohlasu se dočkalo přetlumočení tří svazků Šprýmovných povídaček H. de Balzaka (1931), Mnišského přírodopisu I. A. Borna (1934) a Barona Prášila G. A. Bürgera (1935).

Arnošt Dvořák (1881 Hořovice - 1933 Praha)

Arnošt Dvořák byl český dramatik, divadelní režisér a překladatel. Proslul především jako autor her s historickou tematikou (Král Václav IV., Husité, Lvice aj.). Narodil se v rodině hořovického učitele na měšťanské škole Jana Dvořáka a jeho manželky Františky, rozené Mansfeldové. Po dětství v Hořovicích vystudoval gymnázium, nejprve v Příbrami; studium ukončil v Písku, kde maturoval roku 1899. Navázal studiem lékařské fakulty české university Karlo-Ferdinandovy a po úspěšném ukončení (1905) se stal vojenským lékařem. Cestoval do zahraničí, několikrát pobýval na Krymu jako host Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy Nikolajevny. Jako válečný lékař působil za 1. světové války na různých frontách a získal vyznamenání "za statečnost před nepřítelem". Po skončení války pracoval nadále jako vojenský lékař, současně se věnoval literární tvorbě. Život Arnošta Dvořáka poznamenala tzv. "odvodová aféra". Ta započala v roce 1930, kdy byl Dvořák obviněn z úplatkářství - za úplatky měl zařizovat osvobození od vojenské prezenční služby. Byl dokonce zatčen a pravicový tisk proti němu vedl kampaň. Vina ale nebyla prokázána, zproštěn všech obvinění byl až v dubnu 1931. Krátce před smrtí, v červenci 1933, byl povýšen na plukovníka, jako doklad jeho neviny pro veřejnost.

Karel Štorkán (1923 Hořovice - 2007 Staré Splavy)

Karel Štorkán byl český spisovatel a scenárista, napsal také řadu odborných prací z oboru žurnalistiky. Tematicky čerpal ze života mládeže, sportovců a z oblasti kriminalistiky, spolupracoval s Československou a Českou televizí a filmem. Za války se Štorkán vyučil soustružníkem a přihlásil se do státní průmyslové školy v Praze. Po studiích žurnalistiky na Vysoké škole politické a sociální (1947–1952) působil od 1952 na katedře žurnalistiky Filologické fakulty Univerzity Karlovy, od 1960 na fakultě žurnalistiky UK. Zde se prací Počátky českého dělnického tisku r. 1965 habilitoval a r. 1969 dosáhl titulu kandidát věd. 1970–1976 byl na této fakultě proděkanem, od 1976 vedl katedru periodického tisku. V 50. letech začal psát prózy, v nichž chtěl popularizovat slavné osobnosti našeho sportu (Když chytal Plánička, Rekord nepadá z nebe). V kriminálních povídkách se snažil informovat veřejnost o aktuální problematice trestných činů. V 70. letech se jeho zájem posouvá k mládeži, jejímu citovému tápání, hledání místa v životě, o jejích zkreslených představách o světě a o životě. Zobrazuje přitom lidi z různých sociálních skupin od středoškoláků (My ztracený holky, Rodeo), přes vojáky (Půlnoční kolona) a sportovce až po učně (Kvočny a král). Tyto knihy jsou většinou napsány v první osobě ve snaze vžít se co nejvíce do pocitu svého hrdiny. Od této tematiky se liší novela Milion, snažící se zachytit události, které za 1. republiky vedly ke zřícení budovy v Praze Na poříčí. Na námět původní rozhlasové hry Střílej oběma rukama, posléze uvedené i v Národním divadle a v televizi, vznikl dramatický román z doby kolektivizace vesnice Rozhodnutí. Ke konci života se Štorkán věnoval i historickým látkám. Karel Štorkán publikoval v řadě novin a časopisů (Práce, Večerní Praha, Svět v obrazech). Řada próz byla podkladem filmových scénářů, Karel Štorkán je i autorem televizních seriálů. Zemřel záhy poté, co dopsal svoji poslední novelu věnovanou milenkám císaře Rudolfa II. Jeho dílo bylo sice poplatné době, v níž vznikalo, přesto bylo velice populární a čtené.

Josef Slaví­k (1806 Jince - 1833 Pešť)

Josef Slavík byl český houslista a skladatel, také nazývaný „český Paganini“. Narodil se v Jincích v rodině učitele a hudebníka. V devíti letech byl ve hře na housle tak zručný, že zastával primária v kvartetu hraběte Rudolfa z Vrbny v Hořovicích, kam se Slavíkova rodina přestěhovala. Když hrabě rozpoznal jeho talent, zavezl jej do Prahy k řediteli konzervatoře Friedrichovi Dionysovi Weberovi. Ten svěřil jeho houslovou výchovu znamenitému pedagogu B. V. Pixisovi. Hrabě pak hradil náklady na chlapcovo studium. Svého mecenáše Slavík nezklamal. Cílevědomě se vrhl do studia houslové hry, žádný technický problém před ním neobstál. Komponoval též houslové skladby virtuózního charakteru. O touze vyniknout svědčí i jeho absolventský Houslový koncert fis moll o němž Pixis prohlásil: „Je vůbec rozumné psát takový nesmysl, když to nikdo nezahraje?“ Slavík však koncert zahrál k údivu svého učitele i posluchačů. Po absolutoriu se stal koncertním mistrem ve Stavovském divadle. Přitom stále tříbil svou techniku a zdokonaloval přednes. Komponoval i další skladby, Caprice D dur a Grand potpourri E dur, jež sám hrával na koncertech v českých městech a později i v cizině. V roce 1825 odešel do Vídně, kde přijal místo v císařské kapele a věnoval se též sólové činnosti. Vídeňské obecenstvo si brzy podmanil svým nedostižným uměním. Dopisovatel Allegemeine Zeitung o něm psal, že „ukazuje uměleckou zručnost v překonávání největších těžkostí.